V listopadu jsem spolu byli v nemocnici – já a můj žlučník. Moc se nám tam líbilo, Žlučníkovi hodně, takže když jsem pak šla domů, on už tam zůstal. Vybrali jsme si pro náš společný výlet nemocnici Na Františku – a dobře jsme udělali. ABSOLUTNĚ bez přehánění či ironie a zcela vážně říkám, že nemocnice byla příjemná, ČISTÁ (v mém případě je to hodně důležitá skutečnost), koupelna i toaleta na každém pokoji, sestry ochotné, trpělivé a vlídné, péče fakt vzorná. Před operací jsem byla na pokoji s jednou mladou slečnou a se starší paní z Moskvy, což byla docela legrace, protože jsem jí jednak ukazovala naše webovky a povídaly jsme si o všech ruských hrách, které jsme kdy vydali (myslím, že ji to těšilo - Revizor z Činoheráku, Hráči, Bratři Karamazovi, Ivanov, Tři sestry, Revizor z Dejvic a chystaní Bratři Karamazovi z Disku), jednak jsem jí pomáhala v hovoru s lékařem a když se spolu dostali do úzkých, hledala jsem jim na webu ruské medicínské výrazy – takže teď už budu asi navždy vědět, že “střeva” se rusky řeknou “kiški” (кишки). Po návratu z JIP mě dali na pokoj ke dvěma roztomilým dámám, z nichž ta starší vypadala na svých osmdesát let velmi dobře – jaké pak bylo moje překvapení, že té milé paní je 92 (!!!) let a jak pak bylo příjemné poslouchat její vyprávění o tom, jak za první republiky rozjíždělala proslulou rybárnu Jindřicha Vaňhy na Václaváku. Mezi milé skutečnosti patřilo Na Františku i to, že všichni lékaři byli vysocí pětatřicetiletí blonďáci, nabití úsměvy, optimismem a testosteronem – ale tady jedinkrát přiznávám, že mám ten dojem možná trošku ovlivněný narkózou, nicméně, narkóza-nenarkóza, i to byl docela fajn vjem.
Operace jsem se bála ja-ko-asi-kaž-dej – on vám sice kdekdo řekne, že žlučník je banalita, kterou v každé nemocnici operuje vrátný, ale ona je to banalita do té doby, než je ten žlučník váš. Pak je to sice taky banalita, ale trošku se bojíte – asi ja-ko-kaž-dej. Naštěstí na Františku (patrně i leckde jinde) mají dost propracovaný systém, jak pacienta zmáknout už od večera - všichni na mě byli hodní a postupně mi dávali různá oblbovátka v plastovém kalíšku, takže kdyby mě pak sanitář neodvezl na operační sál, ale sjel do přízemí, přejel ulici a z nábřeží mě vyklopil do Vltavy, asi bych si toho ani nevšimla až do okamžiku, kdy bych na dně potkala vodníka.
Probudila jsem se až na JIP – i když můj operující lékař si myslí, že mě probrali ještě na operačním sále; říkal mi: “Paní Kolářová, s Vámi byla po tom probuzení strašná sranda, VÍTE TO?” – nevím NIC a vůbec jsem se ho neodvážila zeptat, co jsem mu vykládala, i když by mě docela zajímalo, jestli jsem mu třeba nenabídla manželství…
Péče úžasná, prostředí čisté, vlídné, milé – laděné do blankytně modré a meruňkově oranžové. Ticho, klid, pozornost, úsměvy.
Najednou o půlnoci bum-prásk, světla, hlasitý hovor. Dunivé chrčení, zatažená plenta a “ležte, netočte se, vypadne vám cévka”. Nový pacient. Zaparkovali ho na dosah podaných rukou ode mě. Rozruch převeliký, moc poddajný pacient to není. Otevírám oči a stáčím pohled doprava. Vidím víc, než jsem chtěla, ale to k JIP částečně patří. Modro-meruňkovou oázu klidu vmžiku zaplaví neskutečný zápach. Něco mezi Sherwoodem před Wilsoňákem, temným zákoutím podchodu metra a pitevnou. Znovu otevírám oči. Muž má shnilou či ohnilou většinu prstů na nohou. Dál se nedívám, stačí, že cítím. Bezdomovec. Já budu spát s bezdomovcem…
Vzpíná se ve mně pud sebezáchovy, vstávám a požádám o převezení postele na druhý konec JIPu, k mladé ženě z Rumburku. Máme z předchozího dne rozpovídána některá témata, včetně našich společných žlučníků. Vítá mě s radostným úsměvem na tváři. Hledíme do stropu, tikátka tikají, kapky kapají, motůrky předou. Tiše si povídáme. Za okny usínají červené střechy, probleskují světla aut odrážející se od hladiny Vltavy. Smrad je na tu vzdálenost o něco menší. Přichází sestra a říká, že doktor rozhodl, že mě dají na normální oddělení teď, místo naplánovaného rána. Loučím se s Rumburkem (jestli paní náhodou čte blogy, tak ji zdravím) a jako Švejka mě vezou na kolečkové židli do výtahu. Když projíždíme kolem bezdomovce, tajím dech. Sestra se na mě podívá a vzdychne “Takhle je to každou chvíli. Nedá se nic dělat. Holt se člověk musí nadechnout a jít k němu.”
Mluvila jsem o této historce s několika lékaři a jedním člověkem s letitými zkušenostmi z managementu zdravotnictví. Dozvěděla jsem se mnohé – především to, že to všichni viděli jako výrazný problém. Jeden lékař mi svěřil svoji někdejší zkušenost. Sloužil před časem v jedné severočeské nemocnici. V sobotu v noci k nim přivezli ženu, kterou našli na nějakém zbořeništi. Měla čtyřicet kilo a byla neuvěřitelně zanedbaná (podrobnosti sdělovat nebudu, pozvraceli byste si monitory). Operace trvala několik hodin, pak dostala samostatný pokoj, protože páchla tak, že by s ní nikdo nemohl být na pokoji. Každou půlhodinu k ní chodila sestra pročišťovat drény (podrobnosti dtto). Po několika týdnech se jí ulevilo. Stála pak hodiny na židli ve dveřích svého pokoje a zpívala táhlé písně. Pak utekla. Pokoj musela dát nemocnice vydezinfikovat a vymalovat.
Za půl roku měl tentýž lékař v sobotu službu a opakovalo se totéž. Je to už mnoho let, ale i teď se rozohnil. “My jsme do ní narvali ta nejúčinnější antibiotika, příděl celé nemocnice na půl roku a pak ji najdou v úplně stejném stavu v nějaké jiné zbořenině”. Zase samostatný pokoj, zase drahá operace a léčba, zase písně a útěk a po něm desinfekce a malování pokoje. Primář pak tomu lékaři říkal “Pane kolego, Vy snad už byste neměl mít v sobotu noční služby. Potřetí bychom to nevydrželi.”
Co tím chci říci? Vlastně to nevím tak přesně. Jen jsem byla po stopadesáti letech v nemocnici a byla to zajímavá zkušenost v pozitivním i negativním slova smyslu. Z hovorů s těmi lidmi ze zdravotnictví mi pak vyvstala některá témata. Zkuste o nich přemýšlet, jestli se vám chce, návod nemám – v žádném případě se nestavím do pozice znalce systémů zdravotnictví (a že jich po světě je).
* Uvědomujeme si všichni, že:
- zdravotnictví není zadarmo a na jeho úroveň nemáme NÁROK, dostaneme jen to, co si dohromady zaplatíme?
- zdravotnický materiál, nástroje, přístroje, léky stojí ŘÁDOVĚ všude stejně, bez ohledu na to, jak bohatý je zdravotní systém dané země?
- nejsme léčeni všichni stejně - podle nejnovějších poznatků lékařské vědy a farmacie, ale podle toho, jak silný i racionálně hospodařící je systém našeho zdravotnictví (jinak řečeno: i blbý slepák se v rovníkové Africe řeší jinak, než v chudé evropské zemi a v té zase jinak, než v bohaté evropské zemi)
- bez reformy zdravotnictví je náš systém špatně kontrolovatelný, zbytečně nehospodárný a kdyby takový nebyl, dostane se nám za stejné peníze zdravotního pojištění lepší péče?
* Ke kterému pólu se blíží pravda o tom, na jakou úroveň péče máme nárok všichni? K tomu našemu, kde člověk, který neplatí NIC, dostane stejně jako ten, kdo platí řádně podle pravidel? Anebo k tomu americkému, kde existuje zhruba 40 milionů občanů USA, kteří nemají žádné zdravotní pojištění, jejich zdravotní péče je hrazena státem (programy Medicaid a Medicare pro nemajetné a staré nemajetné) a jen v té nejnutnější míře = zjednodušeně řečeno, pokud přijde takový člověk do nemocnice s nožem v břiše, doktor mu ho vytáhne, sešije režnou nití a vyšoupne ho na ulici?
* Jak by nám v naší situaci pomohlo připojištění?
* Nemám vůbec nic proti tomu, že z mého pojištění je placena i péče pro bezdomovce, který se někde porval o půl flašky rumu. Vyjadřuji tím dostatečně svoji solidaritu anebo jsem asociál, který s ním nechce ležet v posteli, když v tu chvíli nikdo netuší, zda má či nemá TBC (ku příkladu)?
Anebo se mám připravit na horší časy a tréninkově začít kamarádit s veselými chlapci z Sherwoodu před Wilsoňákem?
