Václav Havel byl mým prezidentem jen v několika porevolučních letech. Pak jsem s ním čím dál častěji politicky nesouhlasila až zoufale nesouhlasila. Když svůj prezidentský úřad (či své prezidentské úřady) opustil, politický nesouhlas se vytratil, protože už nebylo s čím nesouhlasit. Zůstala rovina umělecká a lidská. Umělecky ho uznávám, i když mám problém většinu jeho absurdních dramat pochopit, ale to beru jako svoji nedostatečnost (patrně tam ta hodnota je, ale buď jsem příliš prostoduchá anebo to jen není můj šálek čaje – earl grey s kapkou mléka, prosím...). A lidsky? Velmi povrchně, protože je to pro mě jen člověk zprostředkovaný? Ve vztahu k Trutnovu jsme duševní krajané a myslím, že tu končinu miloval skoro tak silně jako já. V posledních měsících jeho života jsem si pak říkala s lítostí, že se zdá, že se to blíží a když to přišlo, brečela jsem pro něj mnohokrát a dokonce i já, jeho politický nesouhlasník, jsem šla k soše svatého Václava a zapálila tam svíčku – za muže, jehož bylo možno si vážit, i když s ním politicky zoufale a absolutně nesouhlasíte...
Mohu mít k Václavu Havlovi – politikovi výhrad kolikkoliv, dva klady se mu upřít nedají. Výrazně pozitivní obraz v zahraničí a klid spjatý s úřadem, daný tím, že relativně málo polarizoval společnost a jeho obliba byla daleko obecnější, než může být obliba v podstatě jakéhokoliv kandidáta, který se zrodí v klasické demokracii a nemá kolem sebe aureolu toho, kdo zemi přinesl svobodu.
Václav Klaus nemá ani jeden z těchto dvou Havlových kladů. V zahraničí nejsou nijak moc nadšeni z někoho, na kom je vidět, že si myslí, že všichni okolo jsou hloupější než on a ještě pošťuchuje svět tím, že na státní návštěvě stopí plnicí pero a potutelně se u toho směje. Nijak snadné to Václav Klaus – včetně věčného srovnávání s Václavem Havlem – nemá ani doma. V prvním prezidentském období to s ním ještě šlo, v tom druhém je problém mu porozumět. V žádném případě není sjednotitelem, spíš vrchním pošťuchovačem a ačkoliv v některých názorech (globální oteplování či EU) má svatou pravdu, někdy se zdá, že jeho postoje jsou vedeny myšlenkou „to je jedno, proti čemu, hlavně, že jsem proti“. Teď se však zdá, že možná budeme na jeho prezidentskou dobu ještě vzpomínat. Dočkali jsme se vytoužené přímé volby, bohužel však v podobě, která nemůže nepřinést obtíže.
Poslední dvě volby prezidenta byly tak trapným momentem, že skoro darmo mluvit. Parlament udělal všechno pro to, abychom si přáli přímou volbu, i kdybychom volili mezi Hurvínkem a Žerykem – COKOLIV bude důstojnější, než to, co nám předvedli námi zvolení zástupci. Vox populi, vox Dei – a tak to tedy máme. Zlatá konstituční monarchie, kde je budoucí panovník s touto rolí srozuměn od narození a je na ni připravován a pokud do ní spadne tak znenadání, jako se to stalo současné královně Alžbětě II. (její otec nebyl přímým následníkem a navíc se nedalo čekat, že zemře v jejích 26 letech), je tradice dost velkou zárukou úspěchu i u člověka bez tak zjevného politického talentu, jaký má současná královna...
Pokud to dobře chápu, bude volba našeho prezidenta stejná, jak ji známe z voleb do senátu. Dvě kola, pokud někdo v prvním kole nezíská víc než 50 %, postupují dva nejlepší do druhého kola, vyhrává lepší, při nepravděpodobné rovnosti se volba opakuje. Dvoukolová volba lepší než jednokolová – dává aspoň naději na to, že se vyhneme extrému (stačí si vzpomenout na to, jaké zděšení vyvolal v roce 2002 francouzský nacionalista Jean-Marie Le Pen (mimochodem – rodák z kouzelného bretonského městečka La Trinité-sur-Mer) a jak velké kampaně bylo třeba, aby ho ve druhém kole porazil Jacques Chirac). Nicméně tato volba má svá úskalí, která ovšem nemusí tolik vadit v senátu, ale u prezidenta už by to bylo na pováženou. Především tím, že nelze vyloučit, že se do úřadu dostane někdo jen na základě momentální obliby a bez toho, že by byl opravdu dobrým kandidátem na tak důležitý post. Stačí si vzpomenout na senzační volbu (dokonce už z prvního kola), kdy se do senátu dostal Václav Fischer s více než 70 % hlasů, ačkoliv jeho působení v něm nepřineslo nic tak výrazně zvláštního či pozitivního. Stejným způsobem se může dostat do prezidentského křesla Tomio Okamura, naštěstí to patrně nehrozí u Jany Bobošíkové, která oznámila kandidaturu dnes, ale jeden nikdy neví... (Nemám nic proti Tomio Okamurovi jako blogerovi, ačkoliv s ním jen málokdy souhlasím, protože je na můj vkus příliš populistický. Ale úřad českého prezidenta přeci jen nelze přirovnat ke slovní aréně ani k cestovce, když o tom budeme mluvit vážně.)
Evropa má dalších dvanáct zemí s přímou volbou prezidenta, ale jen v případě Francie je to prezident se silnými pravomocemi. Nicméně ani to, že český prezident je osobou spíše symbolickou, by nemělo svádět k tomu, že do této funkce může být dosazen kdokoliv, kdo si umí dostatečně podmanit média a veřejné mínění. Poslední dvě volby prezidenta udělaly z tohoto aktu komickou vložku. Neměli bychom však padat do druhého extrému. Kdyby byla česká volba podobná té americké (aniž bych chtěla srovnávat sílu země či sílu prezidenta) – tedy že kandidáti vzejdou z vnitrostranických utkání a lid pak volí až kandidáty přefiltrované soupeřením uvnitř stran, asi bych měla menší obavu, že na poslední dvoje volby prezidenta opravdu ještě nebudeme vzpomínat...
